V době, kdy píši tento článeček, sedím v Šinkansenu Hikari směr Ósaka. Bolí mne celý člověk, ale mohu říci jediné : Jůšó – vítězství. Nad horami, tedy ani nad Fujisan zvítězit nelze, nad vlastní leností snad občas ano. V pondělí 8.7. jsem dorazila ke svým přátelům do městečka Ótsuki kousek od paty Fuji. Známe se již 10 let a vždy se o mne starají jak o vlastní. Před výstupem jsme absolvovali skvělé hostiny i bubenický tréning (bubnuje celá rodina). Nakonec se ukázalo, že půjdu sama, Hiromi má špatné koleno, dcera Taeko čeká mimčo, Aki musí do práce a Mayumi navzdory sobotě do školy. Maminka opravdu není sportovní typ, zato všem skvěle navaří a vypere.
V sobotu ráno mě Išiyokovi odvážejí do Gogóme (5.stanice), cca 2200 m/n.m. Zatím je veselo, focení, papání, hezké počasí. Od Hiromiho mám přesné instrukce a zařízenou rezervaci v 8.st. Rozloučíme se a já zamávám a vyrážím. První úsek (do6.) je snadná procházka cca 20 min., všichni se zdraví, jsou veselí. Potom ještě chvíli slušný chodník, ale začíná opravdové stoupání. Po 7.st. Už většina lidí zpomaluje, jen občas člověk potká borce, kteří zřejmě trénují na horský maraton. Nanagóme (7.) je v 2700m a to už jde do tuhého. Chodník skončil, přelézáme lávové kameny, jsem ráda za trekové boty a hůlky. Rozhodně nesplňuji časové limity psané na směrovkách a často odpočívám. Cestou se seznamuji s několika dalšími, i když každý jde svým tempem, vždy se někde potkáme při dalším odpočinku, tak vím že držím nejspíš běžný průměr. Dost lidí začíná přidýchávat kyslík, také mi nabízejí, ale řekla jsem si, že to musím zvládnout bez a s díky odmítám. Hačigóme – začátek 8. -3200 m/m. Zde s jazykem na triku nabývám dojmu, že jsem byla podvedena. Japonský metr má zcela určitě alespoň 2 české metry . Mazaní Japonci ve snaze nalákat na Fuji co nejvíce turistů „upravili“ její výšku a já vlastně lezu na 7tisícovku. Vrátit se z tohoto místa znamenalo by „ztratit tvář“ a to by mi nezbylo nic jiného než seppuka (Evropané nesprávně říkají harakiri). K boudě zvané honosně TOMOE-kan mi zbývá překonat ještě cca 250 výškových metrů. Říkám si – jsou to sotva 3 Šacberky, ale dnes vydají za deset. Jazyk na triku, odpočívám snad každých 10m. Ganbarimašó ! (vydržme), slyší člověk téměř neustále. Všichni se navzálem povzbuzují. Konečně v 1 páté Tomoekan. Čeká mě teplá večeře a spacák na futonu. Vzhledem k tomu, že je sobota a na Fujisan se vydal snad každý pátý Japonec, zbývá na každého jentaktak šířka spacáku, otáčet se moc nedá. Někteří jdou spát hned (nepochopím jak dokážou usnout tak brzy) a vysvětlují mi, že budou vstávat v 1.ráno. Hiromi říkal, že na východ slunce stačí ve čtyři, moc to nechápu. Zřejmě jde o další z nám nepochopitelných závodů, které Japonci pořádají. Zřejmě se jedná o to, kdo bude první u kráteru, kde sídlí bohyně slunce Amaterasu, která se přestěhovala z moře na Fuji.
V jednu skutečně asi 100 lidí (polovina nocležníků) vstává, aby se vydali na cestu. Když už mě vzbudili, jdu si odskočit – záchod je venku. Venku fičí ledový vichr a kolem boudy jde zástup světlušek – lidé s čelovkami na hlavě jsou vidět na km daleko... Vítr mě odradí a jdu si ještě zalézt do spacáku. Moc už toho ale nenaspím a tak před třetí obleču vše, co mám s sebou (naštěstí mám dost teplé oblečení), teplotní rozdíl oproti včerejšku nejméně 25 °C, dám si kafe a snídani a s čelovkou na hlavě vyrážím na cestu. Cesta se občas ucpává jak D1 před Prahou, přesto jsou všichni veselí, jako by neměli za sebou celonoční pochod (jen část lidí přespává). Těsně pod vrcholem, i když není zcela jasno, vidíme první paprsky. Vrcholek se barví do červena a já už vím, že fotky červené Fuji (Akafuji) nebyly jen trik. Konečně 9. stupeň !!! Jsem nahoře u kráteru ! Jůšó ! Ještě zbývá obejít kráter a dostat se k nejvyššímu bodu – 3776 m n.m.To už se dá, je to skoro rovinka. Nahoře fotka s vlajkou. I když mám pocit, že mě vichřice každou chvíli odnese, je mi krásně. Pokračuji okolo kráteru, musím přejít kousek sněhového pole, už se mi nechce vracet se zpět... Sníh je tvrdý a klouže, nakonec se ale jízda po zadku na dno kráteru nekoná, opravdu se mi ulevilo. Sestup je ještě dlouhý, ale to už nevadí, docházím zpět do Gogóme a začíná pršet. Yokatta (měla jsem štěstí)! Zpět do Otsuki. Večeře v sušiya a malý ohňostroj na rozloučenou.  Druhý den ráno Osaka, další den přes Soul domů....
Japonské přísloví: „Kdo nikdy nevylezl na Fuji je hlupák, kdo tam leze dvakrát je též hlupák“.