Itálie/Val Gardena - Jak začít? Bude tomu už více než 7 let, co jsem poprvé potkal naší lyžařskou babču Ivu. Během následujících let a společných tréninků se její síla soustředila především na jedno, dostat mě a později i další členy

HB Ski Teamu na lyžařský svátek s krycím názvem Gardenissima. Popisovat, o co se jedná, je naprosto zbytečné. Všichni jste to už od Babči slyšeli minimálně stokrát, ovšem kdo to nezažije na vlastní kůži, ten stejně nemůže pochopit. Tak zněla slova všech členů našeho oddílu, kteří se letošního ročníku zúčastnili. Myslím, že všem účastníkům této akce, kterým se už podařilo se odkyselit po včerejším závodě, vrtá hlavou jediná myšlenka ... Gardenissima 2012. Tímto bych chtěl poděkovat za sebe a jménem všech ostatních zúčastněných za ŽIVOTNÍ zážitek, který se dá těžko trumfnout !!!! 

                                                                              Babi Děkujem!
                                                                          trenér David Myslivec



















V následujících řádcích bude postupně popsán průběh celé akce tak, jak jí viděli jednotliví účastníci.

Text kurzívou je popis akce naší Babčou.

Tak jsem je konečně přemluvila! Bude se jim to líbit? Dojedeme dobře? Vyjde počasí?Hlavně ať se nikomu nic nestane...
26.3.2011
David Terka a já vyrážíme v sobotu 26.3. abychom řádně omrkli kopce a potrénovali. Hned po příjezdu do STChristiny, srdce Val Gardeny, vyrážíme na malou procházku, kde nesmíme opomenout největší betlém na světě, navštívit servismana Rudiho (dostává plzeň) a pár obchodů.
27.3.2011
Ráno vyrážíme na kopec Secedu, z kterého vede dolů ta "naše závodní" 6 km dlouhá sjezdovka. Hned na poprvé ji dáváme bez zastávky, raději pomalu protože nahoru si sedl mrak a není moc vidět. Tak raději přejedeme na druhou stranu, kde je viditelnost o něco lepší . Poté co sjedeme několik cca 4km.sjezdovek, včetně svěťákového Sasslongu vracíme se na Secedu. David blábolí cosi o nějakých Siyuxech co mu prostřelili stehna, tak to radši balíme.
Při návratu mě odchytí zamilovaný lanovkář (amore mio!!!!) ještě že tu mám Davida s Terkou. najeli jsme cca 59 km a převýšení 10400m. A tak to bude každý další den.
Tento den nám dala babča opravdu do těla. První jízda na závodní sjezdovce probíhala asi tak, že nám Babča řekla: "Jedeme to v kuse až dolů, držte se mě a moc mi neujíždějte!". Skutečnost byla ovšem jiná. Po prvním prudším kilometru jsme dostali zásah šípy neznámého indiánského kmene přímo do stehen. Bolest to byla ukrutná a Babča byla už 100m před námi. To se opakovalo každý další kilometr. Do cíle jsme dojeli s naprosto prostřílenými stehny a 600m ztrátou na Babču. Pozitivní bylo to, že bolest se už moc nezvětšovala, ale nohy poslouchaly každým kilometrem míň a míň. V podobném duchu nám Babča najížděla další tréninkové kilometry prvního dne.
28.3.2011
V pondělí pozdravíme slovenského kamaráda z parkoviště a projíždíme kousek po Sella Rondě, Projedem pár obřáčků které jsou tu k dispozici. Počasí stále není 100%, ale proti Schnalstalu je to ráj. Tak ještě navštívíme oblast Monte Pana kde bydlí loňská vítězka Gardenissimy a skvělá a skromná Varena Stufer.
Po návratu mě Terka s Davidem nakrmí jako ostatně každý den... (šunkafleky, gulášek....mňam.)
29.3.2011
V úterý už je na Sečedě lépe, i nohy už si zvykly na delší sjezd tak trénujeme naplno.
30.3.2011
Ve Středu se Terka s Davidem vydávají až na Marmoládu a  já odjíždím splnit svou mateřskou povinnost, oženit do Prahy syna.
Středeční den byl dnem D pro naší nejdelší etapu na lyžích v životě! Na plánu jsme s Terkou měli Sella Rondu a nejvyšší horu této oblasti Marmoládu 3342 m n.m. Vyrazili jsme spolu s Babčou hned první lanovkou směr Sasslong a dále po oranžové trase, která je hodnocena jako rychlejší a obsahuje náročnější terény. Iva s námi absolvovala první 4 km a pak se odpojila. My jsme pokračovali dál směr Passo Gardena Grodner Joch 2137 m n.m.. Následovala střediska Corvara a Alta Badia, kde jsme odbočili směr Marmoláda. Přes Passo Campolongo 1875 m n.m. jsme se dostali až do Arraby, která se nachází ve stejné výšce jako naše Sněžka. Poté následoval několikakilometrový přesun přes Passo Padon 2370 m n.m. až přímo pod Marmoladu do Malga Ciapela 1446 m n.m. Odtud jsme soustavou obřích kabin alias dobytčáků vyjeli až vršek ledovce Marmolada s názvem Punta Rocca, který je ve výšce 3250 m n.m. Monumentální výhled do krajiny nám kazil mrak, který se usídlil přímo na špičce, ale pár fotek se nám podařilo zrobit a záběrů do filmu natočit. Sjezd z Marmolády to je opravdu něco! Nabrat kilo na tacháku není problém, ale kdo to má ubrzdit! Je to sjezdovka pro fajnšmekry. Bohužel byla trošku přelidněná. Po nekonečném sjezdu z Marmolady jsme se vydali směr vyhlídka s názvem Porta Vescovo ve výšce 2478 m n.m., odkud je krásný panoramatický výhled na celý masív Marmolády. Po nafocení panoramat zaleháme do sjezdového postoje a letíme tryskem směr Passo Pordoi 2239 m n.m. Tento průsmyk je známý především z cyklistického závodu Giro d´Italia. Zde projížděli nejslavnější cyklisté světa již několikrát. Po krátkém občerstvení v podobě toustů, energetických drinků a tyčinek se rozhodujeme pro výjezd lanovkou na vyhlídku Sass Pordoi 2950 m n.m. Toto rozhodnutí se ukázalo jako nejlepší tah dne! Dech beroucí výhled do údolí a pod námi bezmála 700 m vysoká kolmá stěna. Tak to jsou Dolomity, napadá mě, když se vykloním přes zábradlí na vyhlídce. Kolem hlav nám plachtí ptáci, kteří se nechávají unášet horkým vzduchem, stoupajícím podél skalní stěny vzhůru. Toto místo nabízí krásný výhled na všechny světové strany. Můžeme sledovat cíl naší cesty, skalní útvar Sassolungo nebo cíl všech skialpinistů, v této oblasti nejvyšší vrchol skupiny Sella Ronda s názvem Piz Boé 3151 m n.m. Po více jak půlhodinové kochací pauze se spouštíme zpět dolů kabinou, která visí na prověšených lanech nad strašidelnou propastí. Celou cestu dolů kabinka nepotká jediný sloup! Pouze v půli cesty mine svoje jednovaječné dvojče při cestě vzhůru. Obouváme lyže a míříme směr Val di Fassa, protože čas neúprosně běží a my se musíme dostat nejpozději do 16 h do posledního průsmyku. Pokud bychom to nestihli, tak bychom uvízli ve spárech Sella Rondy a to by nám Babča dala :-) Poslední průsmyk míjíme včas a uháníme dál po již známých svazích. Před pátou hodinou už před námi stojí poslední výzva, sjet obávanou sjezdovku Sasslong, která v tuto chvíli připomná spíše tankodrom. Opatrně zdoláváme poslední kilometry a dojíždíme do cílového prostoru. Zde dole panuje naprosto letní atmosféra a teploměr se šplhá ke 20 stupňům Celsia. Z posledních sil sundáváme lyže a krůček po krůčku se plazíme po asfaltce vedoucí k našemu ubytování. Poslední zásoby energie právě padly, stejně jako my oblečeni v lyžařském přímo do postele. Okamžitě usínáme.
































31.3.2011
Tento den zůstala ve Val Gardeně jenom dvoučlená posádka ve složení Terka a David. Rozhodli jsme se vyjet první lanovkou směr Val di Fassa. Trénujeme v branách SG, GS a skoky ve snowparku. Nikde nikdo! Neuvěřitelné! Máme 900m dlouhé SG sami pro sebe. Fotíme a následně několikrát sjíždíme Sasslong. Kolem 12té se přesouváme na Secedu, kde trénujeme na Gardenissimu a několikrát dáváme i měřený obřák. Následuje přesun do restauračního zařízení s krásným výhledem a chytání bronzu. Odpoledne se opět z posledních sil přesouváme na ubytování. Ještě za světla přijíždí Kachlíci s plným autem lyží. Po osmé večerní přijíždí vysmátá posádka Her Polikar - Jichli - Tom. Auto mají po střechu přervaný žrádlem, ioňtákama a hrozně dlouhejma asi skokanskejma lyžema :D. Večer pokračuje v podobě vydařené Martinovy narozeninové párty, která končí v pozdních hodinách.

Další dny a svůj celkový dojem s této akce popisují následující řádky od Pavla Policara.

HB SKI TEAM GOES WORLD!

Aneb sedm HB Ski statečných na indiánské stezce,

aneb jak vyhrát nevyhratelný pohár!

 

Ten kdo si tohle nepřečte, tak může počítat, že příští sezonu buď zlomí lyže, anebo je v kůlně najde zcela sežrané od speciálních, dobře informovaných, amerických všežravých bobrů. Ti totiž, pro nevzdělance co nevědí jak na Gardenissimu, klidně sežerou i ocelové hrany, kevlar, titan, ušlechtilé kosmické materiály a nenechají ani vázání! Tak si ve svém vlastním zájmu v klidu sedněte a poslouchejte příběh sedmi statečných (bezhlavých rytířů z Vysočiny) – z HB Ski Teamu.

Je to minimálně rok, co naše Babi (jinak známá jako doživotní Ministrině zahraničních věcí nejen HBčka) hučela do jí takticky vybraných jedinců jak Piliňáky, že kdo nejel Gardu v životě nelyžoval. Nutno přiznat, že nás několik naivů, kteří na letním HB Ski soustředění před rokem kývli (buď za 1. ze zvědavosti, anebo za 2. jen aby měli pokoj od Piliňáků) vůbec nevěděli, že ta otravná meluzína se tímto počínáním stará o jejich nejlepší zážitek lyžařského života.

Za sebe mohu přiznat, že pro můj souhlas tehdy, to byl určitě ten druhý důvod (pozn. redakce nikoli zvědavost…) a minimálně do Vánoc jsem své rozhodovací slabosti z mnoha důvodů litoval. Mezitím se HB Ski Team natolik stmelil, natrénoval, vyhecoval a všeobecně zlepšil, že jsem přestal litovat a sklouzl jsem od druhého důvodu k prvnímu – tj. zvědavosti.

HB „juniorka“ – Jesse, Terka, a atomová Babi (pozn. redakce: dle její energie v šedesáti letech asi každé ráno tajně snídá kostku dobře obohaceného uranu), u kterých nehrozí nebezpečí přetrénování, již týden před dnem „D“ zahájila, jako předsunutá jednotka, průzkum nejdelšího obřáku světa. To si ještě neuvěřitelná Babi z Itálie odskočila (sama řídíc tam i zpět) a v klidu v Praze oženila syna. A pak že nesnídá tu kostku!

Moudré (a neatomové) jádro HB Ski výsadku (Marťas s rodinou, Pav – bezmozek, Alberto a Tom(ba)) vyrazilo z Vysočiny ve čtvrtek s jasnou taktikou, aby v pátek potrénovalo dlouhé tratě, v sobotu se seznámilo s „Kopcem“ a bylo na neděli optimálně naladěno. Nu u optimálního naladění je třeba podotknout, že Pav týden před tím přišel na závodech v Peci při pádu o tříslo, protože mu v tobogánu z neznámých důvodů vypla lyže. Jeho výbava se tak, mimo lyžařských věcí a 12ti letého Johnie Walkera, skládala především z mnoha platíček brufenů a jiných laskomin snižujících bolest a v samém důsledku i ambice.

Ještě jedno je třeba zmínit, a to byla od počátku odlišná individuální taktika HB závodníků v přípravě na Gardu (tj. na něco obludného, 6km dlouhého, 5 minut trvajícího a hlavně neznámého). Trochu to, obrazně popsáno, připomínalo přípravu na boj s Lochneskou, kterou taky nikdo nikdy neviděl, bál se jí, a nevěděl jak na ni. Krom Pav(a)s utlumenými ambicemi a jedním párem s radiusem jen trapných 21m, se všichni objevili s dvěma páry sakra dlouhých lyží (World Cup - 27m). Jen Alberto dorazil s něčím, co by ležíc lehce přečnívalo i návěs kamionu s tím, že na tom pojede. První poznámka soupeřů, a zároveň HB Ski kamarádů, byla: „Kde si sebral ty skokanský lyže“ a druhá „Od teraz jsi Adam Malyš“. A byla první nová přezdívka.

Ve čtvrtek večer, po shledání na místě samém, lehce oslavili Marťasovi narozky, čímž  sprovodili ze světa nejmladšího člena výpravy (pozn. redakce bylo mu 12 let…).

1.4.2011

V pátek vyrazili na kopce v šesti (Babi něco ženila v Praze) a hned to začalo. Jesse věděl o volném veřejném obřáčku k seznámení se „skokanskými lyžemi“, k nimž vybavení většiny teamu nemělo daleko. Řekli jsme si „ok tak to rozjedem jen tak opatrně“, načež jako první jedoucí Marťas sundal všechny branky veřejného slalomu a šli jsme ho znova stavět (asi to přehnal se syrovým hovězím na agresivitu). Nu trochu jsme to rozhýbali a při přejezdech na Sasslong (už víme proč se tam jede sjezd Světového poháru) jsme na okolních kopcích dávali dlouhé, rychlé, volné. Málokdo tehdy šel pod devadesát km/h a všechny nás to za italského azura bavilo. Jeden kousek však stál za to. Pav starý bezmozek (sice na tříslo zmrzačen) to dle motokrosového zvyku „pošli to tam a ve vzduchu se uvidí“ to uprostřed svahu poslal (sice jen slabých 10-15m) přes hranu, kde vždy všichni zastavovali a odpočívali, na kolmici, za kterou nebylo vůbec vidět, a zajel kopec v kuse. Decentní, ale úchvatné. Bohužel na to bylo vidět odzhora, od lanovky, kde se připravoval tehdy ještě přezdívaný Marťas (toho dne prokazatelně předávkovaný syrovým hovězím). Ten to minimálně ve 100km/h pustil tamtéž (na hraně, jak na hřadle, stál zbytek HBčka a mnoho rekreantů), ozvalo je jen : „fííííí“ - to na nájezdu, pak „flaaaaf“- to na odrazu, a pak během asi 5 vteřin Martinova letu ve vajíčku ve 100km rychlosti z davu směsice „To je magóóóór, viděl tos?“, a zejména opodál stojící zbožné Polky stihly nahlas zděšeně první verše „Křišta boha atd….“,když Martin po 40m letu do neznáma, ve vajíčku, s ránou sedajícího Gripenu v Čáslavi, přistál a zmizel za horirozntem, nastalo hrobové ticho. Dole se svěřil Pav(ovi): „inspiroval jsi mě, ale fakt to bylo asi trochu rychlé a dlouhé“. To už dojížděl zbytek HBčka dolů s bradami až u země. Jen Alberto (Adam Malyš) si pobrukoval: „je to Magóóóór“. A bylo postaránoo novou přezdívku Martina. Večer jsme stálé pobrukování „je to Magóóóór“ doplnili hudebním doprovodem Xaviera Baumaxy a zpívali všichni společně Martinovi „je to Magóóóór a jede si ten svůj jazzíček!“.

Dát si, byť „per partes“, Saslong, zmrzlý jak Eskymo, v předjaří a za azura, jen v kombě bez ničeho, to Ti Babi taky hned tak nezapomenem ! Letos tam v prosinci ve sjezdu svěťáku zářil a byl druhý Romed Baumann (Rakousko). Kdo by z nás tušil, že si od něj, a dalších SP hvězd nechá v sobotu, po registraci na Gardu, na autogramiádě podepsat pro HB Ski děti plakát, pak si s ním v neděli brzo ráno prohlédne trať, a pak ho uvidí, jak to krásně a prasecky vyhraje!

2.4.2011

Po pohádkovém pátku jsme s lehkými bolestmi nohou a celkově svalů, a s pocitem, že jsme to přehnali, v sobotu ráno vyrazili na ten „opravdový“ Kopec okouknout trať. Nu čistý jih kopce v azurovém předjaří, spolu s jeho převýšením (cca. 1050m) naznačoval, že to nebude žádná selanka. V duchu nám stále zněly Jesseho varovné SMSky z týdenního průzkumu, že „po půl kilometru vám indiáni prostřelí stehna šípy, a pak už se jen 5 a půl km trápíš…“, anebo „když po druhém kilometru ve vajíčku křečuješ a kňučíš, neohlížej se, protože tě právě bude předjíždět vysmátá Babi“. Se smíšenými pocity obav z indiánů a klidem, že Babi žení syna v Praze, jsme se vláčkem a dvěma navazujícími sedačkami vyšplhali do nadmořské výšky 2518 m n.m., kde jsme se na prvním půlkilometrovém obřáckém hanku (v tu chvíli ještě krásně upraveném a zmrzlém) vmísili do rakouských přípravných kempů a trochu poladili v brankách. Atmosféra houstla, na kopci už bylo několik set „Harapsů“ (jak se říká na Šacberku kombařům). Bylo jasné, že ve vzduchu je něco velkého. Koncem dopoledne Jesse zavelel: „Zkusíme to dát celý“. Předsevzetí (nezakyselit se ničím dlouhým) – nepředsevzetí, taktika - netaktika, atom - neatom, mládí – nemládí, zranění - nezranění jsme to tam poslali až dolů v kuse.

Nutno podotknout, že poslední tři kilometry se jely ve vejci (anebo nízko, alespoň tak nízko, jak to křeče dovolovaly), protože to byl uzký „modrý“ pruh vysněžené sjezdovky. No vysněžené zas tak ne, protože na nás místy přátelsky mrkali čerstvě vylezlí krtci, nepřátelsky se křenily malé kamínky vyhrabané rolbou, a sympaticky se kmitaly shluky, jarem na holé zemině vylezlých, pravých alpských žížal.

Dali jsme to opatrně, ale i tak to bolelo, a bylo jasné, že v neděli to bude boj o život. Na spodní lanovce jsme ještě otiskli HB pařát v jednom báru tím, že jsme si, odkyselujíc se u pivka a kávičky, půjčili v místním šantánu kytaru a v lyžákách a kombách rozbalili ten svůj rock & roll. Inu byl nás od již od soboty plný kopec. Pav a Tom(ba) si ještě, v rámci odpoledního „odpočinku“, když Kopec rozbředl, odskočili na pár, na sever otočených, Saslongů, to prý aby se neunavili. Pav zase při jedné jízdě ztratil lyži cca. v 80km/h, tentokrát to na jedné ustál, ale začal být nervózní co se výzbroje a práce svých mechaniků z Obrvaně u Ledče týče.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve tři se balilo na kopci(ích) a ve čtyři začala v místním amfíku prezentace a registrace. To už bylo velké. HBčko stále hledalo svého, před rokem v Meziříčí domluveného parťáka, Ondru Banka (vyhrál Gardu loni), aby se minimálně navzájem představili, když už jsou přihlášení a jedou spolu ten Ondra Bank team. Čtvrt hodiny před oficiální autogramiádou jsme se dozvěděli od pořadatelů, že Ondra letos nedorazí, což našemu oficiálně přihlášenému „Ondra Bank Teamu“ dalo poněkud tajemný apetit.

Místo ceremoniální nostalgie odkvačilo vysoce odpovědné HBčko připravovat lyže. Babi nemazala a zavelela juniorce (což z jejího pohledu byli věkově všichni). Podobně realisticky na to šel i postarší a utlumený Pav, který hlavně dotáhl vázání lyží na maximum doufajíc, že jeho tajemná vypadávání lyží za jízdy skončila. Zbytek HBčka mazal jak na svěťák. Ale i oni dva měli svoji taktiku. Babi ulehla dřív než alpští kuři, a to ve svém startovním čísle 153, zatímco Pav se rituálně držel svých několika večerních plechovek českého zlata. Adam Malyš, vzhledem ke svému nádobíčku, spotřeboval prokazatelně dvojnásobek vosku i času než ostatní než to namazal.

3.4.2011

Ráno už nebyl čas, a ani moc nálada, na hrdinství. Prohlídka trati od sedmi, znamenala být v pět na nohou, zaparkovat u lanovky, protože nejezdil přibližovací vláček, a hurá na kopec. To už to všude dunělo stovkami pořadatelů a pocitem přítomnosti Mekky Harapsů.

Když jsme již z lanovky (zpívajíc motivační HB chorál „je to Magóóór…“) zkoukli jen spodek trati, který jsme včera jeli zcela rovně ve vejci, a i tak to moc bolelo, a který byl dnes plný zavřených bran na chvilku nás přešel smích, než se okamžitě dostavil šibeniční humor.

Posouvajíc se vzhůru lanovkou po 6 km dlouhém Kopci, posetém brankami jak husté palmové pralesní plantáže v tropech, nám bylo stále jasnější: tady si skutečně zatočíme kolem tyčí, a taky, že Jesse s těmi indiánskými šípy ve stehnech asi nelhal.

Prohlídka trati byla směsicí poznání a rostoucího strachu z výdrže a kolektivního krveprolití. Když jsme mezi stovkami krásně oblečených, skvěle vybavených a reklamami posetých rakouských, italských a německých Harapsů, klouzajících pomalu po svahu a okukujících ten prales tyčí, poznali skoro dvoumetrového Baumanna, hned jsme na sebe mrkli a šli se přiučit, jak to prohlížejí hvězdy SP. Pro některé z nás se zvykem a s kapacitou paměti na 20-30 branek, vzhledem k tomu, že jsme byli již na 50. brance, v tu chvíli nic jiného než pozorovat Baumanna nemělo stejně smysl. Přátelé, a byl to zážitek. Ten chlap si všechny přechody, zejména zlomy, za které nebylo vidět, nasedl stojíc do vejce, několik minut koukal tam, kam nebylo vidět, a nahrával si na svůj, v hlavě zabudovaný hard disk přesné najetí. Pak zacouval, nebo vystoupal a celé znova zopakoval. Pak se po polovině trati (asi komprimoval soubory) zastavil, a se zavřenýma očima a rukama v předpažení klouzal v duchu vším, co zatím proploužil. Závěr: mistrovství těch co se lyžováním živí (protože na rozdíl od nás jsou schopni se tím uživit), začíná u prohlídky tratě! Popravdě: já odjížděl z prohlídky s pocitem: je tam prales branek, nahoře hustej obřák na drsným kopci, a pak už jen 5,5 km docela zavřenejch branek. Takže v hlavě absolutní guláš. Pravdou je, že jsem si pamatoval (a to bylo jediné) asi 4-5 nájezdů na zlomové hrany, za kterými byly zavřený brány a vůbec tam za jízdy nebylo vidět.

Kdejací krojovaní frajeři (západní Harapsi) zobali tablety, ionťáky, a různé laskominy. I HB Ski juniorka byla přistižena s tabletami aminokyselin atd. Zkušená a vyzrálá dvojice Babi – Pav však zůstala svoje. Babi chrastila svatebním cukrovím, a to tak bojovně, že ho nutila všem, i hvězdám SP včetně Baumanna, které v té chvíli posledního předstartovního soustředění, jistě nechtěly polykat české vlašské ořechy a vanilkové rohlíčky (a radši nenapíšem, co si o HB Babě v tu chvíli mysleli). Pav sezob pár brufíků na tříslo a místo ionťáků a aminokyselin, vytáh z kapsy plechovku Gambáče.

Vzhledem ke startovním číslům HBčka, bylo mraky času, a tak jsme vyrazili na první, asi nejtěžší hranu, (za kterou vůbec nebylo vidět) podívat se, co tam předvedou s nízkými čísly jedoucí FIS SPčkaři. Nacpali jsme se do první řady z cca. 200 krojovaných čumilů a viděli na celý horní půlkilometrový paralelní obřák. Pak cca. 1 metr od nás najížděli závodníci stovkou na skok do neznáma a museli se vejít do zcela za horizont schované, zavřené brány. Už dlouho jsem vzhledem k pracovnímu přetížení nebyl v divadle, ale tohle bylo divadlo z první řady, na které hned tak nezapomenu. To, co tam předváděli SPčkaři ve vzduchu ve stovce, aby se vešli do následné, zavřené, za horizontem schované brány, by ocenil nejen Aleš Valenta (s třemi vruty), ale i hvězdy freestyle motokrosu. Z davu nás obyčejných Harapsů se vždy ozývaly podobné zvuky, jako když Magóóór letěl těch svých 40 m. Jen polské modlitby chyběly. Poté, co to tam poslal, za FIS veterány jedoucí Mark Girardelli, jsme rychle mazali nahoru na start, protože už nám každému hořel časový doutnák u zadní části komby.

Zatímco jsme se stahovali k sedačce, mohli jsme zafandit naší Babi (start č. jen 153), která to tam v tu chvíli neskutečně prala. Pokusil jsem se jet chvilku paralelně za bariérou, abych jí co nejvíc povzbuzoval, ale nedala mi šanci. Po vteřině mi zcela na sebe soustředěná, stylově čistě, a ďábelsky rychle, zmizela. Jela jak Bůh! Zatracenej uran!

Organizace šlapala jak švýcary a stovky Harapsů se postupně vrhaly křečím vstříc. V mezičase se dramaticky zvedal úhel slunka, vyhrnuté bariéry i vyhryzané tobogány u bran. Bodejť by ne, když přes všechnu snahu pořadatelů říkáme v Krkonoších, že po 50 Harapsech se to už nedá pro tobogány jet. Tady jich před námi jelo 500 na jižním svahu za jarního počasí!

Další totálně „nasazená“ do frontové linie byla Terka (473), pak veteráni Pav (498) a Alberto – Malyš (525), pak Magóóór (604), Jesse (642) a chudák Tom(ba) (673), který už zdědil perfektní trať svěťáku, ale pro Nikol Sudovou anebo skicrossaře Toma Krause. Protože mimo zraněného Pav(a) měli všichni zdravé ambice, stal se Pav dobrovolným nositelem videokamery na helmě, aby se pro Šacberkáře pokusil přiblížit co to znamená 5 minut bojovat o přežití. A nebudete litovat, film se jmenuje „Vlastní smrt v přímém přenosu“ – aneb lyžařský horror. 

Teď se s Vámi musíme podělit o pocity z trati, protože ty jsou neopomenutelné. Dvě stě metrů po startu se nám v mysli vybavily Jesseho SMSky o indiánech a jejich šípech ve vašich stehnech. S indiány a jejich šípy ve stehnech to totiž nebylo tak, jak v týdnu předem psal Jesse, bylo to mnohem horší! 

Začalo to poměrně přátelskými Apači (jen šípy do stehen) po půl kilometru. Ti z nás, kdo vydrželi nízko ve vajíčku, byli záhy napadeni Siouxy s dobovými puškami a zásahy do zad, břich a dalších svalových partií, které ukrutně bolely.

Na druhém kilometru jste projížděli zónou Apalačijů a hned v návaznosti Čejenů, kteří po Vás (již tak dost roztřesených a nestabilních) házeli čímkoli od pomyslných kamenů, až po běžné, ostré, protipěchotní granáty jen pro to, aby vás sundali k zemi. To už začínal skutečný boj o život. Pro vytrvalce, lyžařské bojovníky, co ještě stále nespadli vyčerpáním, čekal na třetím kilometru průjezd zónou Cherokeejů, kde jste měli pocit, jako když do Vás někdo za vaší jízdy najíždí ze strany SUVéčkem.

To na zdánlivě rovném čtvrtém kilometru (vy stále ještě ve vajíčku a s imitací závodního nasazení) byl průjezd na první pohled intelektuální krajinou Aztéků a pak hned Mayů. Jejich obličejové válečné malby vaší krví, a tomahawky ve vzduchu s jemně nakrájenými zbytky vašeho lyžařské stylu a drobky rozdrceného ega a ambicí, vás srážely níž a níž.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bojovník Pav v horní části trati.

 

Do ruda zbarvení, zákeřní a prolhaní Komančové na pátém kilometru už šli, nikoli překvapivě po vás a po všem, co vám kdy patřilo (např. Pav přišel za jízdy opět o lyži – viz. video „Smrt v přímém přenosu!“). S pomocí pořadatelů co vyrvali lyži ze spár Komančů, však statečně nasadi la dojel s pocitem nefér křivdy! Ale na to Komanči nikdy nehleděli.

S blížícím se cílem, a tedy koncem vašeho již ryze nestylového utrpení, jste slyšeli sílící smích všech vašich životních, a podle síly smíchu i posmrtných, nepřátel. Ano, byli to Huróni. Ti se vám vysmáli za tu drzost si to rozdat s šesti kilometrovou Lochneskou, když jste na vlecích Vysočiny pravidelně trénovali sklon a délku trati, ve srovnání s Lochneskou tak na úrovni chytání mloků skvrnitých.

V cíli na nás křečaře čekala překvapivě svěží Babi a s úsměvem svěží sportovkyně servírovala čaj a příležitostně poskytovala dýchání z úst do úst a masáž srdce. Dojeli jsme všichni, čímž jsme překonali sami sebe! Magóóór to ve své kategorii ještě oflekoval stříbrem. Babi přes svůj skvělý výkon lamentovala, že loni byla o 15 vteřin rychlejší, Pav byl smutnej, Malyš zklamanej, Tom(ba) jedoucí skicross naštvanej. Inu, bylo všelijak. Ale už za chvíli, asi jak pominuly křeče svalů i myšlenek, nám bylo jasný, že tohle znova? ANO!

Pav bezmozek a Tom(ba) si po závodě ještě odskočili dát na severní protisvah pár Sasslongů, prý aby měli natrénováno na příští rok. Tam zjistili neopravitelnou poruchu Pav(ova) vázání, které šlo otevřít dětskou rukou a na kterém Pav už měsíc jezdil! Starý Vůl!  

Už odpoledne na vyhlašovací ceremónii, zase v amfíku, převládly u všech HBčkařů pocity štěstí, krásy a vděčnosti naší bláznivé Bábě. To když se pak k ní na vyhlašování ještě navíc přitočil Baumann, stále ještě nacpaný českým svatebním cukrovím, a se syslovsky plnými tvářemi vyznal Bábě lásku a dík, že mu (jako maskot) přinesla štěstí, praskali jsme závistí ve švech jak přehřáté pouťové balónky. Bylo nám jasné, že Babi (Ministr zahraničí HB Ski republiky) je šedou (ani ne tak moc na hlavě) eminencí celého závodu, ovládajíc nejen nás běžné Harapsovské pěšáky, ale i hvězdy SP a pravděpodobně i celkové pořadí ve všech kategoriích.

Vrcholem nesmazatelného účinkování HB Ski Teamu (tajemně zpřízněného s duchem na Gardě nepřítomného Ondry Banka) bylo vyhlašování. Magóóór vyzob to své stříbro a pak bylo jasné, že je po HB žních. Ale nebylo! Když pořadatelům po vyhlášení a rozdání všech cen v kategoriích, teamové soutěži, dále cen za krásu, inteligenci, věk a kdoví co – co se vlastně vyhlašovalo, na stole stále zbyl jeden – asi největší pohár. Nikdo z tajemně nazvaného Ondra Bank teamu (jednotně oděného v oranžových HB Ski trikách) netušil, že jejich velká Gardachvíle je na dosah. Onen největší pohár (který pořadatelům asi, i když to tak nevypadalo, zbyl) byl pro nejlepší fanklub! A vážení, tím jsme byli vyhlášeni my. My, fan klub nejedoucího a nepřítomného Ondry Banka!!! Inu život přínáší různé paradoxy!!! Na druhou stranu, jsme si to za partu, počasí, srandu pro sebe i ostatní, otisk HB pařátu na kopci, skvělé lyžařské výkony i kytaru na svahu jednoznačně zasloužili!

Pokud jste to dočetli až sem, shlédli videa, a fotky, tak jste si zachránili lyže na příští sezónu (nezlomíte a američtí bobři se jim vyhnou obloukem) a vy se na nich dozajista vydáte na Gardu. My tam tutti budem!

4.4.2011
V pondělí se postupně probouzíme, nakládáme auta, loučíme se s p. Veronikou Demetz a vydáváme se směr Brennero pass - Innsbruck - Salzburg - Vysočina.

Pár rekordních čísel a informací na závěr:

Sjezdovka: Seceda

Nadmořská výška startu: 2518 m n.m.

Nadmořská výška cíl: 1485 m n.m.

Délka tratě: 6 km

Převýšení: 1033 m

Počet branek: 115

Počet startujících: 672

Nejslavnější účastníci: Romed Baumann, Denise Karbon, Stuhec Ilka, Marc Girardelli, Kostner Isolde, Paris Dominik, Penasa Massimo a mnozí další

Naši závodníci:
153 Nováková Iva      5 min 37,73 s
473 Kárníková Tereza 5 min 12,73 s
498 Policar Pavel        5 min 04,93 s (s pádem !)
525 Jícha Petr           5 min 40,92 s
604 Kachlíř Martin       4 min 35,50 s
642 Myslivec David      4 min 54,24 s
673 Fiala Tomáš         4 min 50,94 s

Více info (výsledky, videa, fotky): www.gardenissima.eu

Jediná dvě HBčka, která přežila lyžovat bez přestávky v Gardeně neuvěřitelných 8 dní v kuse, byli Jesse a Terka. Za těchto 8 dní nalyžovali neuvěřitelných 275 km, 48 492 výškových metrů!